beauty hurts, baby...

podzimní upřímnosti aneb moje další poprvé

29. listopadu 2017 v 0:30
Posledně jsem psala, že padám králičí dírou... ale zapomněla jsem, že Alenka v králičí noře může padat i nahoru. A přesně to udělala i má váha - spadla nahoru, a opět mám víc jak 51 kilo. Pořád doufám, že z toho můžu vinit blížící se menzes, a že pouze zadržuju vodu. Ale pak se dívám na své tělo a slyším ten hlásek pochybností, co zděšeně a výhružně šeptá ne, ne, něco je špatně, holka, ty se prostě nesnažíš.

Ale já se snažím.

Snažím se víc, než kdy dřív.


Věc se má tak, že eF se odstěhoval. Bydlím teď zase sama. Velký a studený byt, velká a studená postel. Trochu teskno, trochu osamocení, a občasná paranoia, že se v tmavých koutech pokoje něco hýbe. Ale také spousta nerušeného času. A samozřejmě, že od první chvíle, co jsem tu sama, jsem opět propadla svým starým zvykům, a pustila jsem se do toho všeho tak intenzivně, až mě rozbolelo celé tělo. Víkend jsem trávila cvičením a plánováním stravovacího a cvičebního harmonogramu, dávala jsem si do těla a možná jsem to pro začátek tak trochu přehnala (nebo to možná mělo i něco společného s tím, že jsem o víkendu nečekaně promrzla v práci), každopádně mě včera ochromila bolest všech svalů a příšerná zimnice, a dnes ráno jsem se probudila tak bolavá, rozlámaná a prochladlá, že jsem ani nedokázala jít do školy. Celý den jsem seděla ve dvojích ponožkách, svetru, mikině a zabalená v dece u rozžhavených kamen a prolívala své tělo litry horkého čaje. Ale ještě teď mě celé tělo bolí.

Já vím, musím si dávat větší pozor a nezapomínat na pořádné protahování, než začnu cvičit. Tak se zdá, že pár měsíců v knihovně stačilo k utlumení všech svalů, co jsem v Norsku tak pracně rozpohybovala. Ano, cítím, že mi moje tělo jasně říká, že mám zvolnit. Začít hezky pomalu. Pozvolna, v klidu. Ale to já neumím. Neumím jít na věc zlehka a pomalu. Nestačí mi udělat pět dřepů, musí jich být alespoň dvacet. Nespokojím se s padesáti sedy-lehy, musím jich udělat stovku. Když už skákat jumpig-jacky, tak ne patnáct, nebo třicet, ale rovnou šedesát. K čemu je mi sakra pět dřepů na den? Nevidím v tom smysl. Proto nikdy nevydržím u žádné challenge. Pozvolný začátky nejsou pro mě. Když už začít, tak od podlahy.

Ale hlídám se, pečuju o sebe. Mám přesně daná pravidla, co se děje přes den, přesně určené cviky a jejich počty. Více je vždy lepší než méně. Jídla je lepší méně, než více, a nejlépe nic, než méně. Krom jídla mám rozplánované i povinnosti. Mám určeno, kolik poznámek si musím denně zpracovat, abych o zkouškovém nemusela zmatečně dohledávat informace k tématu, ale mohla se soustředit jen na učení. Krásné tělo, výborné výsledky. Jedno nejde bez druhého. Ano, jsem trochu ve skluzu, a seminární práce jsem ještě ani nezačala, ale ještě není důvod k panice... Jsem klidná, protože tohle si řídím, a sama rozhodnu, jestli něco nedodržím nebo nějaký zákaz poruším. Můžu si dělat, co chci, ale podstatné je, že tohle je v mé režii.


Panikařit bych možná měla z jiného důvodu. A je to důvod poměrně vážný, ale přesto jsem až nepřirozeně klidná, když na to teď pomyslím... zkrátka, eF. se onehdy stavil na návštěvu, popovídat si o životě. A opět jsme se dostali k tématu našeho rozchodu, a zároveň s tím i k tématu možného návratu. Nebyla jsem si jistá, jestli se do toho hovoru pouštět, ani nevím, jestli by bylo dobré, abychom se k sobě vrátili, ale nějak jsem se snažila odpovídat... a tak jsem mluvila a mluvila, až jsem se do toho zamotala, a nakonec jsem vyhrkla ty stejně nevíš, co všechno to ovlivnilo. Následovalo krátké ticho a pak přišla otázka, co tím myslím. Chvíli jsem seděla úplně tiše, opřená o topení, zírala jsem si na kolena, třásla se, a pak najednou... najednou jsem začala mluvit. O všem.
A tím myslím o všem.

Řekla jsem mu o svých depresích, o antidepresivech. O myšlenkách na sebevraždu, o dlouhé hospitalizaci. O psychické nevyrovnanosti, o odmítnutí léků, sebepoškozování, nechutenství. A o věčně vnucované představě, co je to správná váha a o potížích s jídlem. O drastickém hubnutí, díky kterému jsem o 15kilo lehčí.
O studu, pocitu méněcennosti a ponížení. Přiznala jsem, že tohle jsou věci, které jsem se naučila tajit a neříkat, protože lidi se pak na vás koukají skrze prsty a šeptají si. Že jsem se za to naučila stydět, protože ani moji nejbližší nemají pochopení, a tak je lepší o tom nemluvit a tvářit se, že žádné problémy nejsou. Naučila jsem se tvářit, že jsem po psychické stránce zcela normální. Sebekontrola. O to víc jsem se snažila dosáhnout tělesné dokonalosti. Sebekontrola.

Poprvé v životě jsem nahlas řekla, že se už několik let peru s poruchou přijmu potravy. Poprvé jsem někomu, kdo není psychiatr, bez obalu řekla o všech - skutečně o všech - svých potížích! A taky jsem řekla, že s tím odmítám cokoliv dělat a jakkoliv to řešit. "Vzhledem k tomu, že nikdo nic nepozná, dokud to sama neřeknu, tak lze konstatovat, že to mám to pod kontrolou. I když je to trochu smutné."
Řekla jsem, že mi nepřipadalo správné držet ho ve vztahu s člověkem, který se ze dne na den může zhroutit, a že může trvat měsíce, než se to zase zlepší. Že mi přišlo nefér, aby ztrácel čas s někým, kdo mu nejspíš nebude nikdy schopný dát děti a rodinu, po kterých touží, protože tohle tělo nejspíš není schopné dát život. Že mi přišlo příliš kruté, aby trávil život s někým, kdo čas od času není schopen říct "miluju tě", protože mu cosi v hlavě říká, že není dostatečně dobrá lidská bytost na to, aby by si zasloužila lásku přijímat nebo dávat (a jediné, co si skutečně zaslouží, je pomalá a bolestivá smrt vyhladověním).

Mluvila jsem dlouho, slova mi občas vázla v krku a tichý hlásek v zadní části lebky na mě ječel co to sakra děláš, ihned přestaň, vždyť všechno pokazíš, on to řekne a všechno ti vezme! - ale já se stejně nezastavila, dokud jsem nebyla u konce s dechem, i s příběhem. A on celou dobu tiše seděl a poslouchal. Měla jsem v očích slzy, když jsem ho žádala, aby to, co jsem mu právě řekla, nikdy neopustilo tuhle místnost. Nesmí to nikdo vědět. Dal mi svůj slib a u toho se na mě díval ještě láskyplněji, než kdy dřív.

Když pak odešel, zapálila jsem si cigaretu a snažila jsem se vstřebat všemožné důsledky toho, co jsem právě udělala. Bylo správné, že jsem mu to řekla? Měla jsem mlčet, nebo to všechno říct daleko dřív? Bylo to správné rozhodnutí? Možná jsem to všechno pokazila... ale komu jinému to říct, než právě jemu?
Nebylo mou záminkou v něm vzbudit pocit viny, lítosti, nebo ho čímkoliv, co jsem řekla, k sobě nějak poutat. Nechci jeho lítost, ani porozumění, ani pomoc. Co vlastně chci? Toužím po záchranné síti? Chci mít jistotu, že mě někdo bude chytat, až začnu padat?

Každopádně, tohle už není v mé režii, a ať se stane cokoliv, budu tomu muset čelit. Jen jsem se ještě nerozhodla jak. Ale mám pocit, jako by mi z ramen spadla obrovská zátěž, jako když jsem si po celodenním pochodu konečně shodila ze zad krosnu a natáhla se do trávy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama