beauty hurts, baby...

"Máš nádherný tělo." Beauty hurts, baby.

31. října 2017 v 21:51
Poslední článek se tu objevil koncem června. Už je opravdu zase podzim? Celý červenec jsem strávila v pohybu na severu, celý srpen jsem strávila brigádou a od září kloubím školu, brigádu a život. A přestože to léto tak rychle uteklo, mám pocit, že se čas zpomalil.

Jak se vám všem daří? Splnily jste si cíle? Prohrály jste víc bitev po sobě? Vzdáváte válku? Nevydržely jste to a odešly jste?

Nepsala jsem, protože jsem doufala, že toto léto to všechno skončí. Že už s tímhle nebudu muset pokračovat. Ale... ale.



Rozešla jsem se s eF. Bylo to bolestivé a plné slz. Ale když se už delší dobu jako pár míjíte, nerozumíte si, nedokážete spolu trávit čas a nedokážete říct "miluju tě/mám tě ráda", protože by to byla prázdná lež, nemá cenu v tom pokračovat. Nebo to alespoň nejde, pokud vám na partnerovi záleží alespoň tolik, že ho nechcete ničit lží a přetvářkou... Což jsem ale stejně poslední dny dělala, protože jsem nedokázala přijít na způsob, jak mu říct, co ne/cítím. A protože jsem byla takový srab, jeho poslední slova v našem vztahu byla: "Hlavně se už nikdy k nikomu nezachovej tímto způsobem."
Slíbila jsem to, a celou noc jsme si brečeli v náručí. Teď je to všechno lehčí, jsme dobří přátelé, dočasní spolubydlící, napětí je pryč... Mám necelých 49 kilo, ploché bříško a štíhlé nohy a je mi dobře.
Následoval krátký sketch hezkých pocitů. Svobodný život. Otevřenost novým citům. Touhy a iluze. Láska... A tak jsem chtěla dostát slibu, který jsem dala na konci léta jistému klukovi, a sejít se a popovídat si. Ujasnit si pár věcí.

Není nic horšího, než když sedíte v čajovně, vše má ten růžový nádech, představujete si tu sladkou pusu na dobrou noc... a najednou padne ta bomba: "...moje přítelkyně..."
Cože? Slyšela jsem dobře? Opravdu řekl "přítelkyně"? To ne... Ach ne. Ne. To bolí, bolí, bolí... Ne, ne, dýchej. Ovládej se. Nesmíš se rozsypat, ne teď, ne tady. Ovládej se, sakra! Ale co to má znamenat? Co náš slib, že si o všem promluvíme, že si o nás promluvíme? Co se to stalo?

Moje myšlenkové pochody připomínají tornádo. Jsou ničivé, míchají vše dohromady a způsobují mi takovou bolest, že nevím, jak se mu mám podívat do očí. Vše, co po zbytek večera řeknu, je špatně. Mám urýpané poznámky, jsem lítostivá a sebeironická a nedokážu mu říct to, co by chtěl slyšet - "tak to ti přeju, že jsi šťastně zamilovaný" - protože by to byla ta nejsprostší lež pod sluncem. Chci se zvednout a utéct pryč, chci se rozbrečet a ječet, chci, aby mi puklo srdce, a já nemusela prožívat tu odpornou bolest ani o minutu déle.
Ale pořád dýchám a pořád tam sedím. Tisknu sklenici čaje, div mi nepukne v dlaních, třesu se a nemůžu se hnout. A přitom se lítostivě usmívám, protože... co víc můžu dělat?

A pak je to ještě horší.
"Prostě jsem se zamiloval." Já snad zamilovaná nejsem?
"Mrzí mě, že jsem si z vás dvou musel vybrat, a ublížit ti." Nemrzí. Kdyby ti na mě opravdu záleželo, brečela by teď ona.
"Jsme jako kočka a pes, a to nedělá dobrotu." Tak nejdřív se nechceš ve vztahu nudit, a pak ti drobné protiklady připadají jako nepřekonatelný problém?
"Víš, fyzicky bys mi asi nestačila..." Jo aha. Vím naprosto přesně, co tím myslíš.
Ale ty stejně rychle dodáváš: "Jako, aktivně... Tělo máš nádherný." To má být vtip? Přežila jsem Norsko. Ušla jsem 420 kilometrů po svých, nikdo mě nenesl na zádech. Překonala jsem tak sama sebe, i svou takzvanou nemoc, aniž by o tom kdokoliv věděl, sakra! Copak nevíš, jak tě cit k někomu blízkému může motivovat k nejlepším výsledkům? Co ty vůbec víš? O mě, o tomto "nádherným" těle?! Tohle tělo se vybičovalo k dokonalosti jenom kvůli tobě! Tys byl ten spouštěč, kvůli tobě jsem do toho tehdy spadla, kvůli tobě jsem toho tolik vytrpěla! Chtěla jsem být lepší, dokonalá, jenom kvůli tobě. Chtěla jsem pro tebe být víc než jen dobrá. To ty jsi to ve mně probudil, a jenom ty jsi měl tu moc to zase uspat! Víš ty vůbec, co jsi právě udělal? Víš ty vůbec, co jsi tím, že jsi mě zase odkopl, způsobil?! Pořád ti nejsem dost dobrá, co?! Co mám sakra dělat, abych to změnila?!

Tohle všechno chci říct. Chci křičet, chci plakat, chci ho vymazat ze světa, chci ho políbit... Ale mlčím a stále se ovládám. Moje léta pěstovaná sebekontrola je asi to jediné, co mě v daný okamžik drží pohromadě. A zatím kolem mě tiše proběhne ta část mého já, která se měla jednou provždy uzdravit, a zmizí v záplavě pouličních světel.

Ani nevím, jestli jsem s ním toužila po tom sladkým Happy Endu jako z pohádky, kdy by se kolem nás motala kopa dětí, psi i kočky, a vše by bylo zalité sluncem. Copak je tohle "nádherný tělo" ještě schopný dát život?
Chtěla jsem lásku, štěstí a pohodu. Tu lásku, která přenese hory, a i hádky dělá přijatelnými. Chtěla jsem cítit, alespoň na chvilku, že jsem ta pravá, ta dokonalá. Chtěla jsem slyšet "Máš nádherný tělo", zatímco by mi jeho ruce láskyplně a lačně putovaly po křivce pasu... Chtěla jsem se touto cestou smířit sama se sebou, uzdravit, začít normálně jíst, normálně žít.


Dlouho jsme stáli proti sobě, a já se neměla k odchodu. Věděla jsem, že jakmile odejdu, neuvidím ho několik měsíců, ne-li let, protože posbírat odvahu trvá dlouho. A zároveň byla každá minuta utrpení, protože jsem se beznadějně blížila k momentu, kdy má sebekontrola poleví, a já začnu nekontrolovatelně plakat.
Viděl, že se nemůžu hnout. "Proto se tě snažím neobejmout."
Nakonec mě ale objal. Tak napůl. Kdybych kolem něj obtočila ruce, puklo by mi srdce. Zároveň jsem ho strašně moc toužila naposledy políbit, na rozloučenou, jako bych ho už nikdy neměla vidět. Chtěla jsem toho tolik říct, ale nedokázala jsem udělat ani říct vůbec nic. Jen jsem pozorovala, jak se mi jedny dveře do vysněného světa opět uzavírají, a poslouchala jsem, jak mi z toho opět puká srdce.

Probrečela jsem celou noc a celé ráno. Brečela jsem cestou po městě do práce, a cítila jsem slzy i večer cestou z práce. Před chvílí jsem hořce zformovala ty nejvtíravější myšlenky, které by mi nedaly spát ani dnes, a poslala jsem poslední zprávu. A brečím i teď. Je mi to všechno líto a nevím, co bude dál.

A nejhorší na tom je, že eF. se na mě dívá a aniž by tušil, co se ve mě odehrává, tiše mě celou noc i celé ráno konejší: "To se spraví, uvidíš. To zvládneš, všechno zvládneš. Zase to bude dobré. Jsi tak krásná, vypadáš dokonale, nebudeš trpět samotu dlouho. Každý, kdo tě uvidí, se hned zamiluje, na každém prstu můžeš mít deset kluků a vybírat si."
A já brečím tím víc, protože vím, že na ničem z toho mi nezáleží, pokud tato slova nevyřkne ten jediný kluk, u kterého na tom opravdu záleží. Vím, že tohle není konec, že tenhle kolotoč jen tak nezastavím, a že "dokonalost" má opět posunuté hranice.

A padám i s vahou králičí dírou...


snowchild


P.S.: Už nevím, kde přesně, ale četla jsem takovou myšlenku, že prý se Ana/Mia nedá po dvacítce zvládat. Prý je to otázka náctiletých. Leda houby. Mám 24 let a nejnižší váhu za poslední 4 roky, ha!
A taky nejhorší krevní obraz, nejsilnější píchání u srdce, nesnesitelnou bolest kloubů... Oh well, beauty hurts, baby.

 


Komentáře

1 @@@ | 31. října 2017 v 22:28 | Reagovat

Ha ha! Pytomá nána =D

2 Tereza | 1. listopadu 2017 v 8:50 | Reagovat

je mi to moc ľúto.
ale ak si ten chlap schválne udržiaval nádeje u vás oboch a potom začne s tebou hovoriť o "přítelkyni", a o tom, že by si "mu nestačila" --- to znie ako neskutočne sebecké hovado.
verím, že prekonáš tieto ťažké časy. drž sa <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama