beauty hurts, baby...

příšerný začátek května

6. května 2017 v 16:27
Ach ano, nemůžu prostě napsat krásný krátký článek o tom, jak málo jím, nebo jak se přecpávám, ale musím sem zahrnovat i historky ze života... inu, tento blog je o ventilaci věcí, co nikomu nemůžu říct, tak ho ponechám tomuto účelu.

Dnes jsem psala první přijímací testy na vysokou. První ve smyslu, že nešlo o oborový test, ale ten všeobecně odporný nesmysl, kterým musí napsat všichni studenti. TSP test. Věc, kterou jsem již jednou, před pár lety absolvovala. Věděla jsem, jak to bude probíhat, věděla jsem, jaké otázky čekat, věděla jsem, o co kráčí. Ovšem můj mozek zřejmě tuto informaci vytěsnil a přichystal mi pořádnou dávku paniky. A aby toho nebylo málo, týden před přijímačkami jsem si zadělala pořádné peklo.



Minulý víkend jsem se opila. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nezavršila problitá noc a vysklené části v událostech večera. Ale kdo by čekal, že se popíjení v domácím prostředí nějak zvrtne, že? No, tak se to zvrtlo. Musím říct, že tak důkladně bych se sama od sebe nikdy nevyzvracela. Po velkém hodování z dřívějších hodin onoho dne mi v břiše nezbyl ani kousek cukety. (Popravdě, matka tahala z odpadu kousky cibule ještě pár dnů poté...) Bohužel, ani kompletní vyprázdnění mi neudělalo dobře. Vypila jsem toho prostě moc.

A tak se pondělí neslo v duchu kocoviny a zotavování, přičemž moje kocovina není pitomý bolehlav, ale zauzlovaný žaludek, pocit otravy vnitřností a počátek střevních potíží. Tento stav přetrval do úterka, kdy jsem poprvé od neděle šla do kuchyně s úmyslem něco skutečně sníst. Hučení v hlavě už bylo příliš hlasité, olizování medu se míjelo s účinkem a opravdu jsem nechtěla omdlít.

A jak jsem otevřela ledničku, moje bolavé a namožené vnitřnosti rozhodly - od této chvíle, cokoliv do úst vložím (když už tedy budu nucena jíst) musí být v souladu s veganstvím, raw nebo musí jít o ovoce/zeleninu. Žádný sýry, žádný mlíko, žádný vejce, prostě ne. Jestli chci úžasné a zdravé tělo, musím mu dávat jen zdravé věci. A jak si řekla, tak udělala.
A tak mám většinu týdne půst prokládaný zeleninou nebo ovocem. Někdy celý den popíjím jen kokosové mléko. Jindy si vystačím s vodou a vitamíny. Paráda.
Prohřešky? Když už tedy pizza, tak jedině veganská. Když čokoláda, tak jedině nejkvalitnější FairTrade, žádný ztužený tuk ve fialovém obalu. A především odříkání, odříkání, odříkání. Nauč se říkat: "Ne, nemám hlad."
Za ten týden se to tak krásně vžilo, že se po stránce (ne)stravování cítím dobře.

Problém nastal pár dnů před zkouškami.

V pátek odpoledne jsem prodělala solidní panický záchvat. Třásla jsem se jako ratlík, co deset minut jsem propadla nekontrolovatelnému pláči a blekotala jsem, že na to nemám, že to pokazím, že už se na školu nikdy nedostanu. Žaludek se mi svíral, krk jsem měla stažený, že jsem skoro nedýchala, a nemohla jsem se uklidnit. Nakonec jsem ještě potlačovala vlnu vzteku vůči eF., který mi chtěl vysvětlit nějaké matematické postupy k řešení některých úloh.
Byla jsem tak vzteklá, že jsem v jednu chvíli seděla na balkóně, snažila se dýchat, a přemýšlela jsem o sebevraždě, která by byla v případě neúspěchu na místě. Blížila se bouře, ve vzduchu začala být cítit voda a já se po chvíli vrátila do pokoje, kde jsem střídavě brečela zoufalstvím, nebo jsem suverénně odpovídala na cvičné otázky, co mi eF. dával.

V jeden moment se ale cosi zlomilo, a já řekla: "Tohle nedefinuje, jestli mě vezmou na můj obor. O tom rozhodne oborový test. Tento test neurčuje, jestli jsem dost dobrá/chytrá/vhodná adeptka na studia, tohle je strojově hodnocený kus papíru, na kterým moje budoucnost nestojí. Jde o hovno."
Nastala chvilka prozření, následována úlevou. Omluvila jsem se eF. za svoje příšerný chování a navrhla jsem, že ho pozvu na jídlo. A tak se u nás doma pozdě večer objevila mega objednávka složená z hranolek, hamburgru a veganské pizzy. A po pěti dnech půstu, prázdnoty a strachu z každého sousta, jsem do sebe narvala 3/4 pizzy a půl talíře hranolek. Netřeba říkat, že se mi udělalo špatně. Moje vnitřnosti opět zasténaly a stav klidné mysli postupně odezníval. O půlnoci jsem se probrečela do spánku, mumlala jsem omluvy adresovaný eF., a poslední, co si pamatuju, je jeho tiché konstatování: "Ty kdybys byla chlap, máš život o dost jednoduší."

Dnes ráno jsem šla psát ten příšerný test. Bylo mi tak zle, že jsem pochybovala, zda vůbec přežiju tu půlhodinu v autobuse. A jelikož jsem byla v obličeji šedo-zelená a sotva jsem se držela pohromadě, eF. se nabídl, že na místo konání půjde semnou. Pak mi dal to tašky malého plyšového králíčka jako talisman a řekl, že zůstane poblíž, abychom pak spolu jeli zase domů. Vzhledem k mému stavu hraniční paniky a neustálému odbíhání na toalety, ve snaze zpacifikovat vnitřnosti, jsem byla ráda, že nejsem úplně sama. Všude kolem mladší lidi, v doprovodu rodičů či telefonující rodičům, všude hukot, a největší v mé hlavě a v břiše. Opět jsem cítila nával paniky, ale než se mohl plně rozvinout, začala prezence, a na paniku nezbyl čas.

A když jsem o sto minut později odcházela, bylo hotovo. Neomdlela jsem, neposrala jsem se, nepozvracela jsem se. Bylo mi ještě pořád trochu lehce, a kdyby do mě někdo strčil, asi bych se k zemi skácela. Ale před zkušebnou čekal eF., objal mě a jeli jsme domů.
Bolí mě hlava, jsem unavená a pod dozorem rodičů jsem sežvýkala snad půlku nakrájeného kokosového ořechu, ale je to za mnou. Můžu si jít lehnout, můžu si jít číst, můžu prostě jen zabíjet čas, už je to jedno. Udělala jsem, co se dalo. Teď chci zpátky svůj klidový stav, a zažít si cestovní horečku z výletu do Paříže.

Tak pro dnešek je to vše,

snowchild
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama