beauty hurts, baby...

listopad ve znamení kontroly

19. listopadu 2016 v 10:01
Pohřeb padl na říjnové úterý. Deštivý den. Jak příhodné.
Vyslechla jsem si, že pokud jde o pořby, jsem jediná z rodiny vybavena perfektním šatníkem. Morbidní humor. Ty šaty, pásek i karkulku s kožíškem mi koupila ona. Vždycky chtěla, abych byla hezká, upravená. Dokonalá. Tak mě tu máš, v celé mé kráse. Nechtěla jsem brečet. Ale nedokázala jsem to unést.

Už od mých šesti let se snažila vytvořit ze mě perfektní bytost. Přísná výchova, pevný režim, a samozřejmě - věčný boj s váhou. Ach ano, všechny příběhy o PPP mají kořeny v rodině; někdo něco řekne, slova zabolí, a problém je na světě... Ani já nejsem výjimka, ne, ale můj boj byl vždy opačný. Vždycky jsem vedla boj proti podvýživě.
Pamatuju si, jak se babička radovala, když jsem se ve druhé třídě konečně přehoupla přes tu zdánlivě nepokořitelnou hranici 21 kilo. A pak v šesté přes 35 kilo. Pekla povidlové buchty, podstrojovala mi misky s marmeládou a chleba bohatě mazaný medem... a malá nevinná snowchild hezky papala, protože věděla, že musí přibrat. Babička řekla, že musí, tak musí. A stejně jsem ještě na střední škole měla nanejvýš 46 kilo. A babička jen kroutila hlavou, kam to jídlo sakra dávám.

Při pohledu na tu rakev se mi svíral žaludek. Brečela jsem jen proto, že jsem nedokázala dost dobře oddělit tu bytost, kterou pro mě babička vždy byla, od toho tuhého, šedého těla zavřeného v předražené bedně. Nedokázala jsem zpracovat, že až příště uvidím její jméno, bude to jen označení zbytků čehosi lidského, uzavřeného v těžké urně. Studený mramor. Mokrý listí, červený prsty. Za nehty zbytky zeleného korpusu obrovského věnce, který lemuje bílá stuha s nápisem "pro milovanou babičku, vnučky..."


Od toho úterka už uběhlo spousta času. Už je to víc jak měsíc, a ještě jsem nedokázala jít na hřbitov zapálit svíčku. A ještě jsem se nedokázala úplně ovládnout.
Většinu toho měsíce jsem jako utržená ze řetězu. Dva dny se hlídám, tři dny se nezastavím. Čísla váhy skáčou nahoru i dolů. Je mi z toho zle a přesto se nedokážu zastavit. Teprve dnes mi došlo, že jsem se zastavila a následně vrátila v čase. Můj jídelníček je jako mapa, zpětně mi ukázal místa a připomenul mi chutě, o kterých jsem už ani nesnila.

Chleba. Med. Pomerančová marmeláda s bezem. Máslové sušenky, brusinkové sušenky, máslové pečivo, jablkový závin. Vůně rajské nebo svíčkové omáčky mi vháněla do úst sliny. Dokonce jsem měla chuť na uzeného lososa, pěkně na čerstvém chlebu s máslem! Veškeré porce mého jídla se ztrojnásobily, a přesto jsem pořád neměla dost. A při tom všem hýření jsem se nedokázala přimět zpomalit, zastavit, nebo jít vše hezky vyhodit. Bylo to nekontrolovatelné... Musela jsem to zastavit jinak.

Jeden víkend jsem odjela s kamarádkami na takovou společenskou akci o poznávání sebe sama. Nebyla jsem v programu zapojená pořád, hlavně jsem vypomáhala v kuchyni - což činilo celou akci skutečně perfektní, miluju, když mám přehled o tom, co mám vlastně na talíři - a dokázala jsem se trochu uklidnit. Nemůžu říct, že jsem se vzpamatovala, to ještě ne. Ale lepším se. Začínám znovu kontrolovat, co dělám, pomalu, ale jistě.
Chci se posunout dál. Už mi nestačí být jen vegetariánem. Stávám se veganem. Hledám a učím se o nových náhražkách živočišných produktů, čistím svoje tělo. Chci se zbavit svého bulimického já, které se pokrytecky cpe máslem, ale kategoricky odmítá maso.

Zatím se docela daří. Rýžové mléko, sojový puding, tofu a bio produkty. Vše hezky čerstvé, vše z dobrých surovin. Ano, pořád se tu a tam vyskytuje cheatday, kdy si dopřeju kolečko kozího sýra, nebo ukousnu eF půlku sendviče se smaženým vejcem. Ale snažím se ovládat. Občas jsou banánové lívance středobod vesmíru, ale už dokážu jíst pomaleji, a když cítím, že se musím přejíst, rychle si připravím tunu vařené zeleniny a suchary.

Rodina mi tuhle "podělanou šílenost" neschvaluje. A už mě několikrát nazvali anorektičkou. Celkově se téma anorexie dostává čím dál víc na přetřes. Už při zaznění toho slova nepanikařím, jako tomu bylo v létě. Tvářím se, že se mě to netýká, a dávám k dobru historky o opulentních hostinách, které k této diagnoze nesedí. A v duchu se raduju, že jsem z 52,6 znovu dosáhla 50,7.


Občas mě napadá, jak dlouho to takhle může pokračovat...

snowchild
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama