beauty hurts, baby...

Listopad 2016

listopad ve znamení kontroly

19. listopadu 2016 v 10:01
Pohřeb padl na říjnové úterý. Deštivý den. Jak příhodné.
Vyslechla jsem si, že pokud jde o pořby, jsem jediná z rodiny vybavena perfektním šatníkem. Morbidní humor. Ty šaty, pásek i karkulku s kožíškem mi koupila ona. Vždycky chtěla, abych byla hezká, upravená. Dokonalá. Tak mě tu máš, v celé mé kráse. Nechtěla jsem brečet. Ale nedokázala jsem to unést.

Už od mých šesti let se snažila vytvořit ze mě perfektní bytost. Přísná výchova, pevný režim, a samozřejmě - věčný boj s váhou. Ach ano, všechny příběhy o PPP mají kořeny v rodině; někdo něco řekne, slova zabolí, a problém je na světě... Ani já nejsem výjimka, ne, ale můj boj byl vždy opačný. Vždycky jsem vedla boj proti podvýživě.
Pamatuju si, jak se babička radovala, když jsem se ve druhé třídě konečně přehoupla přes tu zdánlivě nepokořitelnou hranici 21 kilo. A pak v šesté přes 35 kilo. Pekla povidlové buchty, podstrojovala mi misky s marmeládou a chleba bohatě mazaný medem... a malá nevinná snowchild hezky papala, protože věděla, že musí přibrat. Babička řekla, že musí, tak musí. A stejně jsem ještě na střední škole měla nanejvýš 46 kilo. A babička jen kroutila hlavou, kam to jídlo sakra dávám.

Při pohledu na tu rakev se mi svíral žaludek. Brečela jsem jen proto, že jsem nedokázala dost dobře oddělit tu bytost, kterou pro mě babička vždy byla, od toho tuhého, šedého těla zavřeného v předražené bedně. Nedokázala jsem zpracovat, že až příště uvidím její jméno, bude to jen označení zbytků čehosi lidského, uzavřeného v těžké urně. Studený mramor. Mokrý listí, červený prsty. Za nehty zbytky zeleného korpusu obrovského věnce, který lemuje bílá stuha s nápisem "pro milovanou babičku, vnučky..."