beauty hurts, baby...

6.8. 2016: moje poprvé

8. září 2016 v 5:17
Původně jsem se chtěla ozvat až během příštího týdne, až bude trochu klidnější ovzduší, ale kdy za poslední dva měsíce něco vyšlo tak, jak jsem si to plánovala? Takže proč to dále odkládat. Co se tedy stalo?
(rozepsáno v úterý večer, dokončeno v pátek ráno - jen tak pro představu, jak jsem pilná zapisovatelka...)

Selhala jsem. Zcela.
Selhala jsem ve škole.
Selhala jsem v životě.
Selhala jsem v hubnutí.

Zkolabovala jsem. Ne typicky fyzickým způsobem, ale zhroutila jsem se psychicky a ztratila jsem kontrolu i nad svým tělem. V daný okamžik ztrácím vše, co je mi drahé - školu, přátelé, rodinu, i kontrolu.


škola
Když jsem v květnu psala, že nestíhám přípravu na zkoušky, nebylo to zveličování. Podělala jsem to. Solidně. Nedokázala jsem se soustředit, přemohlo mě vyčerpání, a neudělala jsem několik zkoušek. Okolnosti se sešly tak nešťastně, že v tuto chvíli vím, že koncem září do třeťáku nenastoupím.

přátelé
Od hudebního festivalu na začátku prázdnin, kdy jsem se nedokázala oprostit od trablů a "prostě se bavit", se mezi mnou a dvěma kamarádkami cosi pokazilo. Cítím to i teď, a to jsme se o víkendu viděly, a zdálo se, že je vše při starém... až na ten divný pocit v žaludku. (Nemluvě o tom, že jim nemůžu říct, co všechno se ve mně mele.)

rodina
Moje babička, člověk, který mě v dětství vychovával, rodina, která se mě ujala, když moji rodiče měli jiné starosti, žena, která mi obětovala kus života, právě prožívá poslední měsíce svého života s rakovinou takového rozměru, že má v lebce víc nádorů než mozku. Ničí mě, že ji vidím takhle. A ještě víc mě ničí vědomí, že za nějaký čas už možná ani nebude vědět, kdo jsem.
"Neodjížděj," řekla namáhavě. "Jestli odjedeš, už tě do konce života neuvidím." Kousnu se do tváří a snažím se nerozbrečet. Rozsah těch slov mi bodá do žeber. Tiše jí krájím maso na drobné kousky a připravuju náplasti proti bolesti. A hlavně se neprořeknout, že mě vyrazí ze školy...

kontrola
Během léta jsem se přestala kontrolovat. Začala jsem se vymlouvat, zdůvodňovat si sladkosti a dopřávat si větší porce jídel, především těch nezdravých. Přestala jsem cvičit a většinu času jsem jen seděla na zadku. To byla chyba, za kterou jsem draze zaplatila. Z krásných 49 kilo jsem se za krátkou dobu znovu dostala na 51,7 kilo.
Jsem znechucená sama sebou, a přesto si nejsem schopná zakázat jíst...


Toto léto bylo destruktivní. Popravdě se divím, že jsem to přestála obohacená "jenom" o tři kila... Situace vyústila tak, že se moje myšlenky začaly stáčet směrem, který jsem v počátcích své cesty nezamýšlela, totiž k metodě odstranění již zkonzumovaného jídla... Ale vše zůstalo jen u myšlenek, protože jsem nevěřila, že bych to dokázala. Popravdě... zde je asi možné použít velmi výstižnou citaci:

> Myslela jsem, že to bude hrůza, hnus neřád a sliz. Myslela jsem si, že budu zvracet krev a břicho mě bude bolet dvakrát tolik. Myslela jsem si, že k tomu nikdy nenechám dojít, že to nedokážu, nebudu chtít. [...] Neměla jsem na vybranou. <
- Anna, "Stalinovy krávy", Sofi Oksanen

Tak to bylo nějaký čas. Jenže pak se to zlomilo. V úterý přišla na návštěvu sestra a vymámila na mě společnou večeři. Zeleninové sushi a vegetariánské jarní závitky s pálivou omáčkou, moje oblíbené jídlo. Jídlo, po kterém jsem už asi půl měsíce prahla... Když byl čin dokonán a sestra odešla, dostavilo se znechucení a následně i odhodlání - a krátce na to část mého oblíbeného jídla skutečně šla ven.

Pravda, bylo to poněkud neohrabané, hnusné a těžší, než jsem čekala. Zvratky mě pálily v nose a slzely mi oči. Navíc jsem zvracela do umyvadla, protože klečet před záchodovou mísou bylo zaprvé ponižující, zadruhé to tak prostě nešlo. Ve stoje u umyvadla už to docela šlo. Nevyšlo ze mě sice všechno, jen část, a veškerá ta námaha mi dost rozbolavěla krk, ale... ale příště - ano, bude nějaké "příště", vím to - už to bude lepší. Cvičení dělá mistra, no ne?

Nemohu říct, že je to kdovíjak božské. Ale ten pocit prázdna božský je. A na tom jediném záleží. Je to nástroj, kterým se zformuju na dokonalou, pětačtyřiceti-kilovou princeznu. A už tak zůstanu. Stačí dodržovat pravidla a všechno navíc dostat ven.
To dokážu.
Musím.
Chci.

snowchild
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama