beauty hurts, baby...

skinny bitch is back.

17. března 2017 v 12:54
Dlouho jsem nic nepsala. Byly proto důvody. Ale nepřestala jsem psát, protože by to skončilo.

Nedošla jsem k žádnému "zázračnému uzdravení", ani nenastala chvíle, kdy jsem se "probrala z iluzí". Nevyhledala jsem pomoc a ani jsem sama nedošla k prozření, že co dělám, je špatné. (Jak by taky mohlo?)

Válka pokračuje.
 

listopad ve znamení kontroly

19. listopadu 2016 v 10:01
Pohřeb padl na říjnové úterý. Deštivý den. Jak příhodné.
Vyslechla jsem si, že pokud jde o pořby, jsem jediná z rodiny vybavena perfektním šatníkem. Morbidní humor. Ty šaty, pásek i karkulku s kožíškem mi koupila ona. Vždycky chtěla, abych byla hezká, upravená. Dokonalá. Tak mě tu máš, v celé mé kráse. Nechtěla jsem brečet. Ale nedokázala jsem to unést.

Už od mých šesti let se snažila vytvořit ze mě perfektní bytost. Přísná výchova, pevný režim, a samozřejmě - věčný boj s váhou. Ach ano, všechny příběhy o PPP mají kořeny v rodině; někdo něco řekne, slova zabolí, a problém je na světě... Ani já nejsem výjimka, ne, ale můj boj byl vždy opačný. Vždycky jsem vedla boj proti podvýživě.
Pamatuju si, jak se babička radovala, když jsem se ve druhé třídě konečně přehoupla přes tu zdánlivě nepokořitelnou hranici 21 kilo. A pak v šesté přes 35 kilo. Pekla povidlové buchty, podstrojovala mi misky s marmeládou a chleba bohatě mazaný medem... a malá nevinná snowchild hezky papala, protože věděla, že musí přibrat. Babička řekla, že musí, tak musí. A stejně jsem ještě na střední škole měla nanejvýš 46 kilo. A babička jen kroutila hlavou, kam to jídlo sakra dávám.

Při pohledu na tu rakev se mi svíral žaludek. Brečela jsem jen proto, že jsem nedokázala dost dobře oddělit tu bytost, kterou pro mě babička vždy byla, od toho tuhého, šedého těla zavřeného v předražené bedně. Nedokázala jsem zpracovat, že až příště uvidím její jméno, bude to jen označení zbytků čehosi lidského, uzavřeného v těžké urně. Studený mramor. Mokrý listí, červený prsty. Za nehty zbytky zeleného korpusu obrovského věnce, který lemuje bílá stuha s nápisem "pro milovanou babičku, vnučky..."

4.10. 2016

4. října 2016 v 13:04
V neděli jsem ji navštívila. Tiskla jsem ji ruku, zatímco trhavě dýchala. Neměla tušení, že u ní někdo je.
Včera jsem se dozvěděla, že jí dávají maximálně 48 hodin.
Dnes odpoledne jsme jí měli donést šaty a paruku.
Před chvílí mi na dveře zaklepala matka, obličej zkřivený křečí.

"Co myslíš, že ti jdu říct?"

Nemyslím na nic. Mám v hlavě prázdno.

Před sedmou ráno přestala dýchat. Žádné drama: nedostavil se žádný intuitivní pocit o jejím skonu, svět se nezastavil ani nezpomalil, a ona prostě odešla, tiše a bez povšimnutí.

Skutečnost, že šlo o "vysvobození", je slabá útěcha.
 


6.8. 2016: moje poprvé

8. září 2016 v 5:17
Původně jsem se chtěla ozvat až během příštího týdne, až bude trochu klidnější ovzduší, ale kdy za poslední dva měsíce něco vyšlo tak, jak jsem si to plánovala? Takže proč to dále odkládat. Co se tedy stalo?
(rozepsáno v úterý večer, dokončeno v pátek ráno - jen tak pro představu, jak jsem pilná zapisovatelka...)

Selhala jsem. Zcela.
Selhala jsem ve škole.
Selhala jsem v životě.
Selhala jsem v hubnutí.

Zkolabovala jsem. Ne typicky fyzickým způsobem, ale zhroutila jsem se psychicky a ztratila jsem kontrolu i nad svým tělem. V daný okamžik ztrácím vše, co je mi drahé - školu, přátelé, rodinu, i kontrolu.

8.6. 2016

8. června 2016 v 4:35
Koťátka, přináším vám report o posledních událostech, abyste byly v obraze, jak se snowchild pere se životem (a kily).

Od posledně se toho semlelo hodně. V prvé řadě se rozjelo zkouškové, a tím stoupla má potřeba čokolády. Můj dosavadní nejodpornější čin bylo sežrání tří tabulek Milky za den. Ale mít plné břico čokolády bylo tak uklidňující, že jsem nic moc jiného nekonzumovala, a konečný pocit byl velmi uspokojivý. Na čoko-mono bych zvládla přežít celý týden levou zadní. (I když, která z nás ne... :D)

Výborná zpráva je, že jsem skutečně zhubla. Konečně jsem pokořila tu prokletou padesátku, a na váze se teď skví překrásných 49,6 kg! Když jsem to viděla poprvé, musela jsem se kousat do tváří, abych radostí nevykřikla, a nepřilákala tak matčinu pozornost. Bohužel, minulý týden, když jsem se opět kontrolně vážila, mi sestra koukla přes rameno a na celý byt zařvala: "Ty máš 49 kilo?! A neměla bys třeba začít pořádně žrát?" Neřekla jíst, řekla žrát. Jako bych byla nějaké zvíře v ohradě, co se musí nakrmit. Měla jsem obrovskou chuť se otočit a dát jí pohlavek, ale nemohla jsem. Se zaťatými zuby jsem pokrčila rameny a snažila jsem se ignorovat matčin zkoumavý/vyčítavý pohled. Poslední dobou mě znepokojuje, jak se na mě dívá.

shrnutí: pár rad a tipů ze života snowchild

21. května 2016 v 22:51
* pozn.: Pokud čtete tento článek, neměla jsem čas na psaní, a toto je přednastavený text z minulého týdne. Zřejmě nestíhám školu, protože začíná zkouškové, a nejspíš sotva stíhám zapisovat jídlo... Ale podstatné je, že i když teď moc nepíšu, a ani vás moc nekomentuju, neznamená to, že jsem vás přestala číst. Stále vás čtu a držím vám všem palce s vašimi cíly! Věřím, že to zvládneme. :-*

neaktivita a omluva

5. května 2016 v 10:30
Hluboce se vám omlouvám za svou dlouhou neaktivitu nejen v psaní, ale i v komentování. Věřte, nebylo to záměrně, a pokud jste na mě ještě nezanevřely, zde je vysvětlení.

16.-21.4.

21. dubna 2016 v 20:21
Kočky moje,
nestíhám, nestačím, a co si nezapíšu, to ani nevím, že jsem snědla. Zkouším teď trochu jiný jídelníček, a zdá se, že zatím funguje alespoň tak, že nepřibírám.
Bylo toho hodně, takže rekapitulace jídelníčků od soboty po dnešek a trocha toho povídání.

Mimochodem, moc mě potěšily vaše komentáře o mém psaní, vážím si toho a jsem ráda, že se vám tak hezky čtu. :)

15.4. - long story short, I just want to be perfect... and have a cake

16. dubna 2016 v 17:31
Někdy mě trošku zamrzí, že nejsem ta blbá, tlustá holka, co se přes svých pět brad pořád usmívá, protože ji nic nezajímá a nic neřeší. Ne vážně, o kolik by byl můj život jednodušší, kdybych měla takovou povahu? O dost. Nebo mít chlapskou logiku uvažování - to by také byl svět mnohem jednodušší.
Ale to ne. snowchild musí být perfekcionistka. snowchild chce být krásně hubená a kouzelná. snowchild chce, aby na ni lidi zírali, a chce slyšet ta ohromená slova Páni, ta je ale hubená! A přesně to jsem včera vnímala.

11.4.-13.4. - houpačka

14. dubna 2016 v 19:17
Uf. Zdá se, že extrémní výdej energie zcela ovládl moje stravovací návyky. Pondělí bylo jediným dnem, kdy jsem necítila hlad a zcela bez potíží jsem zvládla hladovku. Od včerejška jsem nejen jak prokopnutá, ale k tomu se zdržuju v blízkosti příbuzných, kteří do mně mermomocí cpou jídlo... Středa byla peklo na zemi. Alespoň že dnešek bude očistný den, byla jsem dopoledne u zubaře, a tak moc to bolí, že nic tvrdšího, než je třeba banán, do huby nedám.